| Já ty časopisy první poloviny 90. let žral, skoro bych i řekl, kolikrát více, než ty hry samotné. Pamatuji si, jakjsme to rozebírali s kamarády, časáky se četly od datumu na obálce až po poslední reklamu na zadní stránce a to opakovaně, několikrát, mnohdy se z toho stala pravidelná četba před spaním. Rozebíraly se super vtipné hlášky, které pronesli Andrew a Ice v té či oné recenzi. Hodně těch her, o kterých se tam psalo, jsme tehdy ani neměli a byl to jediný zdroj informací o nich, žádné internety prostě nebyly. Ta partička kolem těch časáků to tehdy brala jako zábavu plnou her a srandy, patřilo to k tomu, vytvořili dojem (a vlastně to nebyl jen dojem) super party a zatahovali do toho čtenáře třeba jejich dopisy čtenářů a pod. Michal Rybka mimochodem začal ve Score, byl tam několik let, pak, když Zvelebil bodl kudlu do zad Andrewovi v létě 1999, tak se s Andrewem ze Score poroučel i Michal Rybka a přešel k Levelu. Bohužel ale už i pár let před tím nastával přerod těch časáků z pohodové atmosféry do tvrdého podnikatelského prostředí, které semlelo např. Iceho a tak na to tehdy zanevřel a odešel. Byl to prostě konec té zábavy, začala tvrdá a suchá práce ve jménu profi recenzí a suché novinařiny. Začala nuda v časácích a to mě pak přestalo bavit i číst. Mimochodem kdo si všiml potitulkové scény v Labůžu, tak ví, že jsem velký fanoušek Andreje Anastasova a jeho vtipného zážitkového recenzování her, netajím se tím. |
Jako recenze to bylo k ničemu.
Jako jasné, představit si to lze na základě třeba jiných nadšení do jiných věcí, ale je to tak trochu jako s tím Naganem, no. Ten autentický zážitek nelze nahradit představou, která nevzbudí tu mrazivou příjemnou emoci daného okamžiku, jako když u toho člověk je přímo. Třeba to soutěžení Score a Levelu, to je něco, co jsme prožívali s těmi časáky asi jako fandové Sparty a Slávie 